Jednou jsem slyšel jednoho kazatele říci: „Církev adventistů sedmého dne není o poselství.“
Téměř jsem nemohl uvěřit svým uším. Skutečnost je taková, že Církev adventistů sedmého dne byla povolána právě za účelem předání poselství – poselství třetího anděla, které v sobě zahrnuje poselství prvního a druhého anděla – celému světu. Toto poselství má být hlásáno nejen slovem, ale i naším životem. Je to jedinečné poselství. Představuje úplné evangelium, které vyvyšuje Boží přikázání a Ježíšovu víru. Výrazně zdůrazňuje jedinečné body životně důležité pravdy, jako je Kristovo současné dílo vyšetřujícího soudu v nebeské svatyni, odsouzení Babylona a jeho vína a varování před šelmou, jejím obrazem a jejím znamením.
V době, kdy mnozí nesnesou zdravé učení, musíme být pevně zakotveni v přítomné pravdě. Pokud jde o učení, které zastáváme, Bible nás napomíná: „abyste všickni jedno mluvili, a aby nebyly mezi vámi roztržky“ (1. Korintským 1:10). Je nám řečeno, abychom si všímali těch, „kteříž působí roztržky a pohoršení proti učení, jemuž jste se vy naučili, a varujte se jich“ (Římanům 16:17). „Člověka kacíře po prvním a druhém napomenutí odmítni“ (Titovi 3:10). Bůh jistě ustanovil církevní kázeň, aby udržel tělo čisté.
Jelikož je zachování čistého učení nezbytné, zásadní otázka zní: Jaké je měřítko, podle kterého mají být členové posuzováni? Podle jakého pravidla má být uplatňována kázeň v případě odchylek od učení?
Bible dává jasnou odpověď:
„K zákonu a ke svědectví: nebudou-li mluvit podle tohoto slova, je to proto, že v nich není světla“ (Izajáš 8:20).
„Všelikéť písmo od Boha jest vdechnuté, a užitečné k učení, k trestání, k napravování, k správě v spravedlnosti: Aby byl dokonalý člověk Boží, ke všelikému skutku dobrému hotový“ (2. Timoteovi 3:16, 17).
Myslím, že se všichni shodneme na tom, že Bible je naším pravidlem víry a života. Přesto se zdá, že existuje skrytá nedůvěra v úplnou dostatečnost samotné Bible. Koneckonců, dalo by se namítnout, že Bibli lze vykládat tak, aby odpovídala téměř jakémukoli přesvědčení. Není tedy zapotřebí nějakého autoritativního hlasu, který by určil, jak má být Bible vykládána?
Převládající předpoklad je, že autoritativním hlasem pro adventisty sedmého dne je zasedání Generální konference a že pouze tento orgán má poslední slovo při určování věroučných bodů, které mají zastávat všichni členové. Tento orgán skutečně rozhodl, že adventisté sedmého dne se drží 28 základních věroučných bodů. A podle Církevního řádu, který je rovněž schválen zasedáním, je popření víry v tyto uvedené věroučné body prvním důvodem pro kárné řízení se členy.
V souladu s biblickým příkazem „Všechno zkoumejte“ bychom se dopustili opomenutí, kdybychom pečlivě nezhodnotili základní předpoklad, že církev prostřednictvím svých delegátů z celého světa má moc předepisovat víru celého společenství.
Ačkoli máme výroky z pera inspirace potvrzující autoritu zasedání Generální konference, nemáme žádné, které by zasedání výslovně přiznávaly právo ustanovovat věrouku. A co církevní dějiny? Najdeme v nich pro tuto praxi nějaký precedens? Abychom to zjistili, stručně se podíváme jak na ranou křesťanskou církev, tak na rané adventní hnutí.
Jeruzalémský sněm ve Skutcích 15 by mohl být považován za ekvivalent dnešního zasedání Generální konference. Zde se řešila důležitá věroučná otázka. Odpověď přišla skrze dvě připomenutí: Petrovo vidění v Joppe a Ámosovo proroctví. Jediné, co delegáti museli udělat, bylo rozpoznat, co jim Bůh sám již jasně zjevil skrze vidění. Není zde žádná zmínka o formálním hlasování, ačkoli v této věci byli všichni „jednomyslní“ (Skutky 15:25). Sestra Whiteová vysvětluje tajemství jejich jednomyslnosti: „V důsledku jejich jednání všichni pochopili, že na spornou otázku odpověděl sám Bůh“ (AA 196). „Duch svatý ve skutečnosti tuto otázku již vyřešil“ (AA 192). Nebylo na nich, aby rozhodovali. Pouze uznali odpověď, kterou Bůh poskytl prostřednictvím daru proroctví.
Apoštol Pavel ve všech svých spisech zdůrazňoval, že učení, které vyučoval, nepřijal od člověka, ale zvláštním zjevením od Boha (Galatským 1:11, 12; Efezským 3:2–5). Jedinou úlohou, kterou církev hrála v rozvoji věrouky v Novém zákoně, bylo pokorně přijmout to, co je naučil sám Pán.
V letech 1848 až 1850 uspořádali první adventní věřící dvacet dva sobotních konferencí, na nichž „hledali pravdu jako skrytý poklad“, dokud se „všechny hlavní body naší víry“ v jejich myslích nevyjasnily (1SM 206, 207). Žádný z účastníků nebyl školeným teologem. Ellen Whiteová uvedla, že na druhém setkání se z přibližně třiceti pěti přítomných sotva dva shodli. Někteří zastávali vážné omyly a každý usilovně prosazoval své vlastní názory a prohlašoval je za pravdu. Když se však diskuse dostala do slepé uličky, sestra Whiteová byla uchvácena do vidění a bylo jí dáno jasné vysvětlení dané záležitosti. Takto byly ustanoveny všechny vůdčí body naší víry a bylo dosaženo věroučné jednoty.
Naši duchovní předchůdci byli sjednoceni v pravdě, protože pro ně byla „jasně definována“ (Ms 135, 1903, par. 3) v Písmu a ve viděních daných sestře Whiteové. „Bůh nám dal pravdu pro tuto dobu jako základ naší víry. On sám nás naučil, co je pravda“ (1SM 161). Nikde v dějinách Božího lidu nenalézáme precedens pro to, aby o věrouce rozhodovalo parlamentární jednání církve.
Církev nemá větší autoritu, než jakou jí Bůh svěřil. Při absenci jakéhokoli oprávnění v Bibli nebo v Duchu proroctví, aby církev formulovala věrouku, nepřekročili jsme snad své pravomoci v autoritě, kterou jsme vložili do našeho odhlasovaného prohlášení základních věroučných bodů? Příprava písemného prohlášení víry pro informační účely je v pořádku. Ale když vyžadujeme potvrzení jakéhokoli oficiálního, odhlasovaného prohlášení jako zkoušku společenství, stává se toto prohlášení měřítkem.
Při výčtu našich věroučných bodů webová stránka církve, Adventist.org, vysvětluje: „Těchto 28 základních věroučných bodů popisuje, jak adventisté sedmého dne vykládají Písmo pro každodenní použití.“ Když pak z tohoto dokumentu učiníme zkoušku společenství, není již vyžadována samotná Bible, ale výklad Bible církví. Jak se to vlastně liší od katolického magisteria?
„Ačkoli reformace dala Písmo všem, tentýž princip, který zastával Řím, brání zástupům v protestantských církvích, aby sami zkoumali Bibli. Jsou vedeni k tomu, aby přijímali její učení tak, jak je vykládá církev; a jsou tisíce těch, kteří se neodvažují přijmout nic, jakkoli je to v Písmu jasně zjeveno, co je v rozporu s jejich vyznáním víry nebo se zavedeným učením jejich církve“ (GC 596, zvýraznění autorky).
Není to snad, podle našeho vlastního přiznání, přesně to, co jsme udělali? Ellen Whiteová jasně zdůraznila naprostou bezmocnost reprezentativního církevního sněmu při definování věrouky:
„Názory učených mužů, závěry vědy, vyznání víry nebo rozhodnutí církevních sněmů, jež jsou tak početné a nesourodé jako církve, které zastupují, hlas většiny – ani jedno z nich, ani všechny dohromady, nelze považovat za důkaz pro nebo proti jakémukoli bodu náboženské víry“ (GC 595).
„V pověření, které dal svým učedníkům, Kristus nejen nastínil jejich práci, ale dal jim i jejich poselství. Učte lidi, řekl, ‚zachovávat všechno, co jsem vám přikázal.‘ Učedníci měli učit to, co učil Kristus… Lidské učení je vyloučeno. Není zde místo pro tradici, pro lidské teorie a závěry ani pro církevní zákonodárství. V tomto pověření nejsou zahrnuty žádné zákony nařízené církevní autoritou. Nic z toho nemají Kristovi služebníci učit“ (DA 826, zvýraznění doplněno).
Ačkoli tvrdíme, že nemáme jiné krédo než Bibli, naše nakládání s odhlasovaným prohlášením základních věroučných bodů jako s měřítkem pro kárné řízení svědčí o opaku. Aby upozornili na tento rozpor v používání našeho věroučného prohlášení, zainteresovaní členové vypracovali konstruktivní petici, která má být předložena na zasedání Generální konference v roce 2025. Požadavek je prostý: oživit jednu větu z prvního prohlášení víry naší denominace, vydaného v roce 1872, která zní:
„Nepředkládáme toto jako něco, co by mělo pro náš lid autoritu, ani to není určeno k zajištění jednoty mezi nimi jako systém víry, ale je to stručné vyjádření toho, co je a bylo s velkou jednomyslností mezi nimi zastáváno.“
Přidání této historické věty pomůže uvést naše používání základních věroučných bodů do souladu s naším jasným prohlášením, že Bible je naším jediným krédem. Podepište prosím petici na této webové stránce, abyste tuto věc podpořili.
```
